Ako zamyslenie na Január vám prinášam báseň od českého skauta Jiřího Navrátila. Báseň som sa rozhodol neprekladať, aby nestratila svôj pôvab a čaro.
Mládí nejkrásnější
Zas jednou přijde jaro volné a jasné jako náprsenka rorýsů,
kteří je přinesou na svých křídlech.
Malý, bledě zelený klíček zatne zuby a celou plochou svých zad
se opře malý kamének, který na něj navalila zvědavá ruka
vlčete z tvoji smečky a ostatní tě budou hned volat, aby ti
ukázala, co jim vyrostlo v jejich truhlíčku.
Oknem klubovny – znovu dokořán otevřeným se připlíží pach
silnic, pach hořícího dehtu, to budou vodáci, tentokrát jistě
bez parádních čepiček, triček a opasků, s temnými čmouhami na
obličeji, temovat lodě. Celý týden budou někde v lavicích
pokradmu čichat ze svých rukou pachuť dálky, cest a velkých
zážitků, kterou se celý týden nepovede umýt.
V neděli ráno se přes okraj ulice přehoupne veliké slunce.
Jako podivný pantograf protáhne modré linie našich postav na
liduprázdném chodníku. Odlesk mladých hlasů vesele odskočí od
rozespalých oken. Až se i ta probudí to už dávnou přikleknou
zimomřivé, světlé, neopálené nohy k ojíněným podléškám nebo
prvosenkám, oči objeví nenápadný orsej a užasnou nad žlutým
rybníčkem pryskyřníků odhaleným na malé planince, uprostřed
neproniknutelného houští, na jehož okraji se boří poslední
zbytky sněhu.
Koncem dubna se na křivolakém dláždění za svatým Vítem potkáme
s nažehlenými skautkami. Barevná okna ozdobí rukávy košil
novými krásnými odznaky. V tu chvíli miliony úst poprosí:
„Svatý Jiří, drakobijče, patrone náš, buď s námi.“ A nad jeho
sochou na třetím nádvoří, bude president, šedý a moudrý jako
král z pohádky, přijímat ve své knihovně mladé básníky.
A bude jaro, jaro nejkrásnější.
V květnu snad ještě některý z chlapců potají palcem zkusí vodu
než se do ní s ostatními vrhne „jakoby nic“. Ale červen teplý,
hnědý a slibný ukáže značkou — tábor tímto směrem — a zavalí
klubovny zmatkem beden, toren, lodních pytlů, provazů a lan,
plachet a stanů, chutí jídel dosud neuvařených, loňskou
uzeninou kotlíků a nádobí. V tom všem okolkují budoucí
průkopníci, ve světlounkých svátečních oblečcích, jak v kapse
přinesli ukázat své školní úspěchy. Zítra se vylodí na prázdné
možná trochu nepřátelské louce, rozezvučí xylofony hřebíků a
seker, modrá obloha ulije osmahlé postavy. Kořenou vůní dýchne
ruka stírající pot z čela. Ústavu štěstí a přátelství si dají
malé státečky ve sněmovnách ohňů. Tak docela jinak zní do
polospánku povědomé verše, když soumrak klidně rozloží unavené
svaly a hlava mírně zakloněná nevidí, ale všemi smysly hněte
klenbu nad sebou – zprvu modrou, zelenou a pak temnější a
temnější – z té nejtmavší části zasignalisuje přátelská hvězda
známou depeši. Přízračná povídka měsíce položí poradní skály
sirými čarami a knihy džunglí opět promluví k podřimujícím
slechů svých vlčat. Jako kdysi zamlkle půjdou mladí bojovníci
za orlími pery. Poprvé ochutnat sebezapření – až noc načrtne
hroty draků a kuřátek. Ať jen bílými hvězdami se řídí směr
našich lodí, Bože. Nesměle nadouvá opar plachtu, když zrána
zabředne do sarkasu leknínů a stulíků. Na břehu, tak blízko,
že by rukou dosáhl, prohlíží důvěřivá srnka bělavý přelud
s kormidelníkem ve voskovaném plášti, vrostlým do zádě lodi.
Ale v tom už dravec kroužící v nadhlavníku vylétne do výše,
čírky se znepokojeně uklidí – pohodu roztrhne rytmický křik.
Jsme všichni jeden; v stejnoměrném účelném výkyvu, ženou naše
ramena a boky člun do jisker mladých vln. Brázda za námi je
přímá jako naše srdce a život před námi. Máme svou duhu
odraženou plochou pádla, sedm párů paží nepoddá a sedm párů
očí nepohltí všechno kolem nás.
Přesto však zabodne do řeky pometlo posledního ohně, doubrava
utlumí útržek písničky. Ustaraní roveři podtrhnou poslední
položku v pokladní knize a obléknou promaštěné boty poutníků.
Jen lesní školy zatnou sekeru práce a vyhloubí horkou hutnou,
bzučivou studni lesa a poledne.
Zatím řeky celého světa pohltí zbytky popele s poselstvím
bratrství a pochopení – dlaně uzavřou obrovský gilvelský kruh
a porozumí všem řečem světa.
A bude léto – léto nejkrásnější.
Když se na periferii v malých rodinných zahrádkách u trati
rozsvítí rudá návěstí jiřin, znamená to, že je léto u konce.
Startovací pistole vymrští mladé závodníky na dráze stadia ve
škole i v životě.
K večeru, po boji mužném a ušlechtilém, přijdou hrozně vhod
měkké tepláky a důvěrně sešeřelé a útulné teplo klubovny. Na
poněkud zrezavělém bubínku zabrouká čaj a mezi zuby zakřoupou
zvětralé suchary. Při otevření dvířek navrhnou plameny na
stěnách vzory mátoh, které budou vyřezány ze shromaždovaných
kořenů. Na střechu jako dávný host drobně zaklepe první
studený déšť, připomene uspávající pochod kapek na plátně
stanů a promění přednášku o první pomoci nebo úryvek z kroniky
v jemný melodram. Ale nezabrání, abychom si nestiskli ruku
s mapou – starou vypravěčkou, která má vždy co nového říci.
Jen letmý pozdrav, rychlý pohled a několika tahy kreslí tužka
brunátné čupřiny strání do náčrtníků a myslí unášeným
indiánským krokem po spirále tajného písma.
Závod skončí. Doma se nováček skloní nad nemožně zablácené
boty, do čela mu spadnou vlasy natáhlé kouřem poslední soutěže
vaření, v duchu si opakuje kouzla šesti prvních uzlů a znovu
zálibně zkusí ostří vlastnoručně nabroušeného nože. Značka za
značkou potvrdí úseky jeho junácké stezky, stejně jako se
týden za týdnem do okének dnů zapisovat bude podzim – podzim
nejkrásnější.
Až jednoho dne vyjdeš z domu najdeš v obvyklém vzduchu
polozasutou vlhkou vůni sněhu. To odpoledne projde ztemnělou
třídou nebo posluchárnou vzrušení; v šedých oknech se zhoupnou
první mastné vločky.
Na tu výzvu nastoupí z koutů a úkrytů vypnuté luky lyží,
radostně zčervenají skiglissem, vysvitnou zaprášené hrany
bruslí, zapomenuté přikrývky plesknou ztracený parfum vlahého
léta.
Večer však zbude jen mokrý asfalt v němž se budou široce
zrcadlit okna tělocvičny, ještě nabité rožným proudem nadšení.
s novou chutí se budou do forem svalů lít betonové základy
budoucích skoků a kristiánek.
Jen venku, na polích, vydrží tenounká plíseň a otiskne záludné
hádanky stop lišky, pronásledované mladými vlky. Také ulice
města: domy, sochy, kostely a kašny – lepkavé stíny, omrzlé
světlo lamp se stanou romantickou pastilinou napínavých her.
Najednou dřív než člověk čeká, zatarasí nároží vánoční
stromky. Vztyčí se jako taktovky očekávání, uklidní všední
hluk hovorů a rozžehnou melodii ostýchavé něhy a porozumění.
Jejich odrazem svítí i lucerna v nizounké místnosti naprostém
stole. Rozmazané zornice chlapců kolem, unavené větrem
horských hřbetů, slzami prudkých sjezdů a jasným chladem
slunce v zachumlaných postavách kleče, odrážející jen rozpitý
zářící bod. Ten je poutem písničky o starých láskách, majákem
daleké plavby, přístavem budoucnosti. Snad ani nevnímají tichý
hlas – jenom záři, záři zimy.
Zimy nejkrásnější.