Gitándžali (Obeta Piesní)
Rabindranath Tagore
1.
Učinil jsi mne nekonečným,
takové bylo zalíbení tvé.
Tuto křehkou nádobu vyprazdňuješ opět a opět
a naplňuješ vždy novým životem
Nosil jsi tuto flétnu z rákosu přes hory a doly
a vdechoval v ní melodie věčně nové.
Pod nesmrtelným dotekem rukou tvých
malé srdce moje propuká v radost bez mezí
a rodí mluvu nevýslovnou.
Tvých nesmírnych darů dostáva se mně
jenom na těchto malinkých rukou mých.
Věkové míjejí a ty stále nalévaš a stále jest kam líti.
3.
Nevím, jak to spívaš, mistře můj!
Naslouchám vždy v tichém ustrnutí.
Světlem hudby tvé září svět.
Živý dech hudby tvé letí od oblohy k obloze.
Svatý proud hudby tvé proráží všechny kamenné přehrady a spěchá dál.
Srdce mé touží připojiti se ke zpěvu tvému,
ale marně zápasí o hlas.
Chtěl bych mluviti, ale řeč nepropuká ve zpěv,
a zklamán pláči.
Ach, ty jsi učinil srdce mé zajatcem nekonečných smyček hudby své,
mistře můj!
13.
Píseň, kterou chci zpívati,
nebyla dodnes zpívána.
Strávil jsem dny své napínáním
a snímáním strun na svém nástroji.
Časomíra nebyla správná
a slova nebyla dobře volena;
jenom muka touhy jsou v srdci mém.
Květ se nerozvil; jenom vítr vzdychá kol něho.
Neviděl jsem tvář jeho,
aniž jsem slyšel hlas jeho;
jenom jsem zaslechl tiché kročeje
z cesty před svým domem.
Po celý dlouhý den jsem rozprostíral na podlahu koberce,
kam bych jej usadil;
ale lampa nebyla rozsvícena
a nemohu jej pozvati do domu svého.
Žiji nadějí na shledání s ním,
ale shledání to ještě nenadešlo.